Lucku jsem poznal už hodně dávno. V době, kdy jsem ještě pracoval jako referent na magistrátu a pro město řešil hromadnou dopravu.
Jednoho dne vlétla do kanceláře mladá zrzavá holka s energií menší přírodní katastrofy a oznámila svou přítomností, že bude moje nová kolegyně. Tedy ne doslova. To jsme pochopili až poté, co se usadil průvan a papíry se vrátily na stůl.
Následovalo období plné smíchu, hovadin a občasných pohovorů u naší vedoucí, které jsme si nejspíš zasloužili. Ona jen k některým projevům naší kreativity neměla úplně stejný umělecký vztah jako my.
Lucka byla živel. Vášnivá milovnice koní, aktivní závodnice a člověk, kterého nešlo přehlédnout, ani když se o to pravděpodobně snažil.
Koně byli její svět.
Několik let a pár životních zatáček
Pak nás práce odvedla každého jinam. Několik let jsme se neviděli a kontakt postupně zůstal hlavně na sociálních sítích — tedy v moderní podobě přátelství, kdy o sobě víte, občas si něco olajkujete a přitom netušíte, kdy jste spolu naposledy skutečně seděli v jedné místnosti.
Lucce se líbily moje fotografie a dávala mi to najevo. Já jsem mezitím nosil v hlavě myšlenku na Iconic Portraits — portréty postavené kolem skutečného člověka, jeho charakteru a světa, který k němu patří.
Ne klasické „postav se ke stromu, trochu se natoč a teď se přirozeně směj“. Spíš snímky, na kterých člověk pozná sám sebe — jen možná ve světle, v jakém se ještě neviděl.
A potom mi Lucka napsala, že si pořídila motorku.
Koně tedy úplně nezmizeli. Jen se přesunuli pod nádrž a začali vyžadovat benzín.
Když jsem si novou motorku spojil s tou zrzavou holkou, kterou jsem si pamatoval z kanceláře, bylo jasno. Lucka byla pro Iconic Portraits jasná volba. Ne proto, že měla koženou bundu a oranžovou KTM, ale protože ten stroj nebyl vypůjčená rekvizita.
Byla to její nová životní kapitola.
Setkání po letech
Nebudu lhát — před focením jsem byl nervózní.
Po dlouhých letech se člověk nechystá jen fotografovat. Přemýšlí, jestli si pořád budete mít co říct, jestli nezůstane jen u zdvořilého „tak co, jak se máš?“ a zda vzpomínka na někoho náhodou nebyla zajímavější než dnešní skutečnost.
Pak Lucka přijela.
Chvíli jsme se rozkoukávali, začali připravovat věci a já se snažil působit jako člověk, který má profesionální plán. Lucka udělala první xicht, oba jsme se začali smát a bylo po nervozitě i po profesionálním plánu.
Najednou tam zase byla ta stejná energie jako kdysi. Jen místo kancelářských stolů kolem nás stála stará industriální budova, v ruce jsem měl fotoaparát a hromadnou dopravu vystřídala doprava velmi individuální.
Nejdřív smích, potom filmový plakát
Lucka není modelka a ani jsem z ní žádnou nechtěl vyrábět. Nemusela se přepnout do cizí role, předvádět drsnou motorkářku ani se tvářit, že už třicet let přijíždí za soumraku do saloonu.
Stačilo ji postupně vést. Kam se postavit, co udělat s rukama, kdy se podívat do objektivu a kdy na něj naopak úplně zapomenout.
Mezi záběry dělala xichty, smála se a spolehlivě likvidovala každou příliš vážnou atmosféru, kterou jsem se právě pokoušel vybudovat. Což bylo vlastně dobře. Výrazný portrét totiž nemusí vznikat v napjatém tichu, zatímco fotograf šeptá něco o umění.
Někdy vznikne dvě vteřiny poté, co se oba přestanete smát hovadině, kterou už si ani nepamatujete.
Postupně jsme skládali jednotlivé části jejího současného světa. Rezavé vlasy v protisvětle. Kůže, kov a oranžová KTM. Klidný pohled přes hledí helmy. Těžká motorkářská bota vedle obyčejné plátěné tenisky.
Dvě strany jedné ženy. Ani jedna hraná.
Love me wild
Na helmě měla nápis Love me wild.
Nemusel jsem vymýšlet slogan ani Lucce přisuzovat příběh, který by nebyl její. Ta věta tam celou dobu byla a k holce, která kdysi vlétla do kanceláře jako tajfun, seděla podezřele přesně.
Motorka se na fotografiích nestala hlavní hrdinkou. Byla součástí vyprávění — stejně jako před lety koně, závody a svět, ve kterém se Lucka cítila doma.
To podstatné zůstalo před objektivem pořád stejné: její energie, nadhled a schopnost během několika sekund přejít od filmového pohledu k výrazu, který by se do žádného portfolia pravděpodobně nedostal.
I když několik kandidátů mám bezpečně uložených.
Člověk se mění. Něco ale zůstává.
Na tomhle focení mě nakonec nebavily jen výsledné fotografie.
Bylo v něm i zvláštní setkání dvou časových rovin. Člověka, kterého si pamatujete z úplně jiné části života, po letech znovu postavíte před sebe a vidíte, co všechno se změnilo — a co naopak zůstalo naprosto stejné.
Koně vystřídala motorka. Magistrát industriální kulisa. Kolega se změnil ve fotografa a kolegyně v člověka před objektivem.
Smích a hovadiny přežily bez viditelné újmy.
A právě proto pro mě Iconic Portrait není jen hezká fotografie s výraznou věcí. Je to obraz jedné konkrétní životní kapitoly. Něčeho, co k vám patří právě teď a co možná za dalších deset let zase vystřídá něco jiného.
Lucka přivezla svůj svět. Já přidal světlo, úhel a trochu režie.
Zbytek tam byl dávno předtím.